Láska jak ji neznáme?

09.11.2016 18:15

Již mnoho toho bylo napsáno a vysloveno o lásce. Ne už tolik o tom jak zvráceně a podivně se aplikuje v životech civilizovaných zemí :-). Moc se mi líbily věty pana Duška v představení 4 dohod. Ovšem nechci na toto téma nijak navazovat nebo se snažit o jakési upřesnění toho co tam bylo řečeno. Píšu to, co a jak cítím.

 

Když se mluví o lásce je zajímavé kolik má podob, když o ní mluví více lidí. Každý si ji představuje trochu jinak. Někdy mi přijde až neuvěřitelné s čím ji lidé dokáží spojovat. Často se o lásce píše jako o všedním citu, který je volně dostupný všem. Ovšem otázkou je v jaké podobě.

 

Třeba takovému rčení: V lásce vyhrává ten kdo má rád míň... tomu prostě nerozumím... . Čemu na tom nerozumím? No přece pokud je láska láskou jak ji chápu já...tak v ní není místo pro majetnictví, sobectví, nenávist a zášť. Nemluvě o sebelítosti. Pokud dokáže mít jeden z partnerů rád méně...pak obchoduje a taktizuje, vydírá.

Pokud bytost miluje … pak dotyčnému (neřešme pohlaví, etnikum ani další věci) přeje jen to nejlepší pro něj. Nikoliv pro sebe. Pokud člověk cítí opravdovou lásku...pak by měl cítit radost z toho, že milovaný je šťasten. A je jedno s kým a kde. Přijde vám to příliš...to chápu. Vždyť takových co pochopili lásku...tu nebylo za století mnoho. Ovšem své stopy tu nechali opravdu znatelně :-).

 

Pokud miluji a cítím smutek, že mne partner opouští.. co jsem miloval? Jeho pomoc..? Náruč? Představu o našem vztahu? Jeho peníze? Nebo jsem si prostě zvykl? Ano i to se umí stát. A velmi často. Ovšem málokdo si položí otázku: Dával jsem partnerovi dost ? Alespoň tolik co on mě? Nebo jsem jen sobecky přijímal?

Ve chvíli kdy nás někdo opouští je samozřejmě nesnadné se otočit k sobě. Máme přece společensky tolerovaný bol. Kde kdo nás polituje tak co jim přiznávat, že nás někdo opustil protože našel pro sebe vhodnějšího partnera? Že jsme to byli my kdo si nevážil druhého.

 

No a co je mi ještě více záhadou je sňatek.... slib, že nebudu měnit pocity a emoce a názory. Přijde mi to jako nenápadný slib....že nikdo z nás se nebude měnit :-) :-). Že o tom to není? A o čem tedy? Slibujete, že se budete milovat. Až na věky... To jde opravdu s čistým svědomím slíbit? Rád jsem s tím s kým je mi dobře. A budu rád když se navzájem budeme činit šťastnými třeba do konce našich dnů. Ale asi to zvládnu lépe když po mne žádná další strana nebude chtít ať jim to slíbím a podepíšu :-).

Jistě..ještě je tu rozvod. Kdysi naprosto nepředstavitelné. Dnes běžné. Kam se poděl slib?

 

Jak je tomu dlouho (někde ještě běžná praxe) kdy se sňatky domlouvaly. Spojení majetků bylo důvodem k tomu aby dva mladí lidé( oba mladí v tom lepším případě) strávili zbytek života bok po boku. Matky utěšovaly dcery, že si zvyknou. Synům bylo vysvětleno jak důležité je mít další hektary polí. Nevím jestli pak přišla láska...., ale často se tak asi nestávalo. A jak vyrůstaly děti vzešlé z takového vztahu? Neviděly lásku rodičů... snad alespoň té mateřské se jim dostalo.

 

Láska... tak často užívané slovo....a domnívám se, že nejméně pochopený jeho význam.

 

Milovat jen jednoho...cožpak to jde? Nemluvím tu o o promiskuitě... ale například o tom, že Ježíš miloval všechny bytosti tak, že nepotřeboval dělat rozdíl mezi matkou a jinou ženou. Nepotřeboval matku povýšit na podestu vyvolených co si zasloužili jeho lásku. Miloval všechny stejně. Nepochopitelné?? jen zatím.

 

A co teprv takový pohřeb někoho blízkého. Jistě pokud nám odejde někdo blízký je to dost často náhlá situace a potřebujeme se s ní vyrovnat. Ovšem někdy je to spíš o závodech v pláči na pohřbu. Který pozůstalý nejvíc brečí ten si určitě zaslouží největší podíl z majetku zesnulého. Pláčeme pro osud toho který odešel? Nebo jen vyjadřujeme sobectví nad tím, že nás někdo opustil. Zajímá nás více to jestli to bylo vysvobození z bolesti...nebo to že už nám nebude hlídat vnoučátka... podsouvat penízky... přepisovat nemovitosti.

 

Nechci nikomu kázat. Jen vám chci ukázat jiný pohled na lásku.

A za co ji občas dokážeme zaměnit. Co za ni schováváme.

 

Lidstvo má svou cestu. A jeden z cílů, je krom pochopení jednoty, i pochopení lásky. Vždy se můžeme zamyslet jestli nemáme co na sobě změnit. A pokud chceme. Měnit dokážeme.

 

Láska... už jen to slovo by nás mělo naplnit něčím krásným a vznešeným. Láska... Nelze ji ztratit...je v nás. O lásku nelze bojovat...lze ji rozdávat a přijímat. Láska...je smyslem našeho bytí.

 

Říká se, že k lásce patří i špetka žárlivosti. No tak to tedy ani omylem :-). Žárlivost je znakem nedůvěry sám v sebe. Je to spíš tak, že čím více komplexů tím větší je závislost na získaném partnerovi.

 

Neumíme -li říct: „nejsem s tebou šťastný“ … říkáme raději výčitky aby to partner pochopil sám. Lidé se bojí vzít na sebe zodpovědnost za ukončení vztahu. A než něco takového udělají kladou si otázky: Najdu lepšího? Kam půjdu? O co přijdu? Co na to řekne rodina? Vždyť už si zvykli. A navíc... děti by si musely zvyknout na to, že rodiče chtějí lásku ne být s někým ze zvyku či obav.

 

Láska není obchod. Také nelze dávat kapku a čekat moře.

 

Láska je rovnost. Přijetí milovaných jací jsou. Bez výhrad a soudů.

Láska vyžaduje najít v sobě sílu k Upřímnosti...sám k sobě i okolí. Sílu k porozumění. Toleranci. Nesobeckosti.

 

Jen láska bez ega je láskou.

 

 

 

Jak by tedy vypadal svět kdyby v něm bylo více lásky??

 

Asi takhle: Žádné války, žádná chudoba, cestovat by byla radost. Lidé by nejspíš přišli i na to, že nejsou třeba peníze. Vztahy by byly dobrovolné a děti vzešlé z lásky by vyrůstaly v harmonii. Konec závislostem a alkoholismu. Depresí a alergií. Většina lidí by se asi z velké části stala vegetariány. Politici by z velké části přišli o flek... a nikdo by neparazitoval na obyčejných lidech. Lidé by znali hodnotu svou i své práce. Svět by se měnil pomalu...ale evolucí..nikoliv revolucí. Tedy poklidně a harmonicky. Bez ztrát na životech. Většina nemocí by zmizela. Pralesy by byly zachráněné. Lide by žili více lokálně. Tedy v komunitách stejného naladění. Staří lidé by měli oporu jak ve svých blízkých tak sousedech. Nebyli by odkládáni do ústavů a nemocnic. Jen těžko by někdo něco zamykal či schovával. Lidé by dělali to co je baví a čím by byli prospěšní společnosti. Dělali by to rádi a smysluplně. Asi by zmizela většina pochybných úřadů. Daně by vlastně ani nebylo třeba platit. Policie by byla téměř zbytečná. Hranice otevřené. Děti by se ve školách učili smysluplné věci a chodili tam rádi. Lidé usměvaví a šťastní.

 

Tohle všechno můžeme jednoho dne mít. Nebo alespoň naše děti. Jestli tomu tak bude za pár let nebo desetiletí je na nás. My pro to právě teď můžeme udělat nejvíce. Ne tím, že to budeme hlásat. Ale tím, že se tak budeme učit žít. Tím, že začneme smysluplně pracovat na sobě. Lépe jít příkladem než vnucovat něco čemu nevěřím. Protože pokud tomu věřím... chci to nejdříve pro sebe. Ve většině svých článků odkazuji na to, že základem je práce na sobě. Tady už to fakt jinak nejde :-). Je to čistě dobrovolné... je to vaše rozhodnutí. Faktem je, že nemáte co ztratit dáte li se cestou lásky a pochopení. Snad jen iluze. Ovšem potřebujete je? Lásku určitě ano . A když začít u sebe tak třeba tím, že začneme mít rádi sami sebe...tam to vše začíná :-)

 

Váš Pavel V

 

 

 

 

Nejsme dokonalí, ale to není důvod nepracovat na sobě.

 

P.S.: Jsem si plně vědom toho, že o lásce bylo napsáno mnoho knih. Asi nejlépe jí rozumí Budhismus. Vím, že to co popisuji na pár řádcích je téma na knihy. Ale těch je napsáno dost. Já vám chtěl jen ukázat další směr. Kdo chce po cestě jít nehledá důvody...prostě udělá první krok.

 

A ten vždy začíná u nás samotných.

 

 

—————

Zpět