Práce na sobě?

25.11.2015 18:54
Práce na sobě?
 
Lidé se mě občas ptají, jaké mají číst knihy. Ptají se na různé kurzy a zasvěcení. Moje odpověď je většinou stejná. Vše začíná a končí prací na sobě a to i v případech, kdy někdo tvrdošíjně trvá na tom, že chce pomoc pro své nejbližší. 
 Jak to tedy vlastně funguje? Jak může být vše o práci na sobě? Jak může naše práce na nás samotných, být ku prospěchu všech? A to dokonce víc, než jakákoliv práce pro kohokoliv jiného? 
 To máte tak. Už v jiných článcích jsem zmiňoval něco jako energetickou mřížku a kolektivní vědomí. A vzpomeňte na - především s ekologií spojované - rčení o tom, že začít je třeba u sebe.
 Jde o to, že každý z nás má svou cestu a každý máme tu cestu jinou než všichni ostatní, byť máme společný cíl. Tedy jakákoliv pomoc s cestou kohokoliv jiného, může být „medvědí službou“, pokud nedodržíme vesmírné zákony o zachování svobodné vůle. A nemluvě o tom, že energie vložená na duchovní postup nás samých nikdy může mít takový efekt, když ji zkusíme vkládat do někoho jiného. Už třeba právě proto, že dotyčný potřebuje jistými zkušenostmi projít sám. 
 Naše duše, než přišly na zemi do nynějšího těla, udaly si nějaký směr a naslouchají-li intuici pak jej více či méně, rychleji či pomaleji naplňují. Není cílem vše stihnout v tomto životě. A pohlceni materialismem a konvencemi a nezřídka kdy také okolím a rodinou… se odchylujeme od toho, co nás skutečně naplňuje.  Než jsme na zemi do těla přišli, vybrali jsme si své rodiče. Ano já vím…  mnohým z vás prolétla právě hlavou myšlenka, že možná ostatní, ale vy byste si vybrali jinak . Omyl. Uvědomte si, že jste vybírali na základě toho, co si máte odžít a jaké zkušenosti potřebujete, aby jste buď odčinili nějakou karmu, nebo byli rodiči transformováni či zkoušeni. Avšak není to pouze jednostranné. Boží plán je dokonalý v každém ohledu a tak i právě vaši rodiče potřebovali právě vás, abyste jim zasáhli do života tím, jací jste . Právě osobním prožíváním všech zkušeností, které jste prodělali, jste se utvářeli. Ano, vždy bylo a je jen na vás, jak si vyložíte to či ono… jak vás to zasáhne v srdci i hlavě. 
 Spousta z vás je už sama rodiči. I k vám přišlo dítě, které jste potřebovali a ono má rodiče, jaké si vybralo. Vy toho drobečka (někdy už značně odrostlého) utváříte. Vy mu dáváte rodinný model a připravujete jej do života. Pokud zjistíte, že jej vychováváte stejně jako vaši rodiče vás… je možná čas se zamyslet, co by jste mohli dělat jinak. Na tomto místě nejde nezmínit vynikající představení Jaromíra Duška: Čtyři dohody. Myslím, že není člověka, který by se tam nenašel . Nebyli jsme na představení, ale dost často si jej přehráváme. Rád bych si myslel, že jako rodič jsem svému synovi vším, co jsem kdy chtěl být a nejsem tím, co se mi nelíbilo ve výchově praktikované mými rodiči na mě. No, když potlačím ego a nastolím alespoň chvilkovou upřímnost sám k sobě…. závěr je jasný… je ještě hodně na čem pracovat . Když dám egu trochu prostoru, určitě použiju některou z výmluv typu: „V téhle době nemohu vychovávat dítě jak bych chtěl, protože lidé kolem mne mi to kazí a nikdo tomu nerozumí.“. Ale zpětnou revizí (zeptám se sám sebe, je-li tomu opravdu tak) dojdu opět k závěru, že prostě dokonalým rodičem nejsem. Odpouštím si to a uvědomuji si, že to ode mne ani nikdo nežádá. Mimochodem, dokážete někdo specifikovat dokonalého rodiče?  Podle mne až čas ukáže, jestli jsme vychovávali dostatečně v rámci svých možností a změnili alespoň nějaké ty rodinné modely tak silně v nás zakořeněné našimi rodiči. Když se ohlédnu do svého dětství… nebylo právě tím, co by většina z vás nazvala šťastné. Ovšem už si uvědomuji hodnotu těch lekcí a snad je někdy pochopím ještě lépe. Jsem ten syn, který byl jako dítě dost problémový . Okolím označován za divného. A dnes? Bydlím v těsné blízkosti svých rodičů, abych se o ně mohl postarat, až ledasco nebudou zvládat. Tak jako se moje matka starala o babičku (svou matku). Ať se v mém dětství událo cokoliv a je jedno kolik let mi trvalo, než jsem to vstřebal a odpustil… teď už vím, že mí rodiče dělali to, co považovali za správné. Byla to jiná doba. Rodina byla jiná než dnes. Teď jsem tu s nimi, abych s úsměvem poslouchal jejich reptání, pracoval s nimi, pomáhal jim a miloval je. To si totiž zaslouží. Díky nim jsem, co jsem. A dá-li Bůh pak i naše děti se o nás postarají. A to si myslím, že je ta nejlepší vizitka naší výchovy. 
 Asi si říkáte, kam se ztratilo to původně nastíněné téma o práci na sobě. Právě jste ho četli . Nebo je vám tahle práce na sobě málo? Neovlivní to spoustu lidí ve vašem nejbližším okolí? :-)  Podumejte. 
 
 Bůh vám žehnej. Pavel V

—————

Zpět